Nejdřív na sloup, pak do studny


Jednou jsme takhle s Vymítačem seděli doma a koukali na kešky s terénem 5. Jeden z nás narazil na keš s názvem CyberKill V. aneb Anytime Anyplace. Už od začátku nám bylo jasné, že nemáme šanci tuto kešku v rozumné době vyluštit. Vymítače však napadlo, že se koukne do fotogalerie v listingu. Otevřel to a hned nám bylo jasné, kde se ona nádherná krabička nachází. Máme nedaleko místa finále chalupu a okolí známe. Na toto místo jsme s rodiči několikrát zavítali. Na fotkách je vidět studna, která je zamřížovaná, ale zámeček na poklopu je upilovaný. Zajásali jsme. Opičák si ještě přečetl nějaké historické knížky, které pojednávají o zřícenině, kde se studna nalézá, ve své době. Ze strany studny se vleze do jeskyně, která dále pokračuje jako bývalá železnorudá štola. Ta se dělí naštěstí jen vedví, takže není moc velká šance zabloudit. Navíc ta druhá štola je dlouhá jen pár metrů. Naplánovali jsme víkend, kdy mají všichni čas a vyrazili jsme.

S sebou jsme samozřejmě netahali stan, protože je to moc těžké a i kdyby byl lehký, měli bychom sami před sebou tisíc a jeden důvod, proč ho nebrat. První noc jsme měli zařízenou. Jednalo se o bývalý hrádek Stohánek, kde byla vytesaná místnost ve skále. Druhou noc jsme si představovali jako spaní pod širákem. Jen podotýkám, že tato akce se konala 6. – 8. ledna. :-)

Sešli jsme se na Čerňáku a nakoupili vůbec poslední místa do žlutého autobusu. Cestou jsme si početli a popíjeli jsme horkou čokoládu, kterou nám nosila posádka autobusu. No, je to trochu zaujaté, ale já ty žluté autobusy mám strašně moc rád.

Jak jsme přijížděli na místo, zaregistrovali jsme, že v lese je sníh. Začali jsme vtipkovat o tom, kde budeme jako spát. V Praze ten sníh přeci nebyl! Jo a také začalo trochu pršet. Prostě ideální.

Opičák leze na medvídka Od autobusové zastávky jsme vyrazili směr Stohánek. Cestou jsme se zastavili u keše ELEKTRIZUJÍCÍ ADRENALIN CACHE. Jedná se o betonový sloup pro elektrické vedení. Shodili jsme batohy a snažili jsme se nahodit lano. Klackem to nešlo, tak jsme to zkoušeli klíči. Takhle jsme nahazovali asi půl hodiny, možná déle. Mezitím Radar otevřel krabici s cukrovím a začal ho pojídat. S nepěknými narážkami a úšklebky spolu s holkami sledoval jak se Opičák s Vymítačem snaží o nemožné. Když začali popíjet čajíček, vzdali to.

Opičák se ale rozhodně nechtěl vzdát, a tak si řekl, že to zkusí na starý dobrý způsob. Na medvídka. Vzal si sedák a navázal na sebe lano, po kterém pak měli lézt ostatní. Začal lézt. Vymítač ho ujišťoval, že to není vyšší než Chyť nás když to dokážeš.

Opičák lezl, lezl a najednou zjistil, že mu dochází síly. Bylo to mnohem vyšší. Když vylezl nahoru, se zmrzlýma rukama zavázal smyci okolo sloupu a zajistil se. Bylo to takové maximum, které by v té chvíli zvládl. Být sloup o pár metrů vyšší, musel by dolů.

Když po nějakém čase rozdýchal to lezení a ruce se mu přestaly klepat, přehodil lano. Postupně k němu lezli ostatní a logovali se. Radar s Večernicí lezli poprvé, takže jim Vymítač dole vše vysvětlil a Opičák jim pomohl se slaňováním.

Hradní sklep, náš druhý nocleh Poté jsme všechno sbalili a vyrazili na Stohánek. Přišli jsme tam hodně pozdě v noci, ale minout jsme to nemohli. Stohánek je obrovská skála z pískovce, na kterou jsou vytesané schody a nahoře se dá spát. Bohužel dřevo na uvaření večeře bylo pod skálou v lese, takže každý musel schody vyjít asi pětkrát s plnou náručí dřeva.

Uvařili jsme si nějaké čínské polívky a šli jsme na kutě. V noci byla celkem kosa, ale dalo se to zvládnout. Ráno nám ještě nasněžilo, což bylo skvělé, protože ve sněhu se chodí nejlépe, že?

Vyšli jsme až na Velký jelení vrch, kde také měla být keška, ale nahoře byla vánice a napadáno circa dvacet čísel sněhu. Chvíli jsme kopali ve sněhu, ale pak už bychom museli na kraj skály. Usoudili jsme, že to už je o život a raději jsme tam kešku nechali pro další návštěvníky.

Poté nás čekala celkem příjemná cesta přes Malý jelení vrch až na zříceninu, kde se nalézá studna, kterou jsem již zmiňoval. Když jsme na zříceninu došli, byla již tma. Našli jsme nějaký bývalý sklep, kde jsme si udělali ležení a pak jsme se přesunuli ke studni.

Slaňování do hradní studny Uvázali jsme lano k blízkému stromu a dohadovali jsme se, v jakém pořadí půjdeme. Nejprve šel Opičák (protože se Vymítačovi nechtělo slaňovat jako první přes hranu). Opičák se tedy začal spouštět. Přehoupnutí se přes hranu bylo dost šokující. Zvlášť když mu nikdo nedržel lano zespoda. No, co si budeme nalhávat, málem si z toho ukáknul.

Za ním se spustil dolů Radar a šli prozkoumat jeskyni. Nejprve byla vidět velká místnost, kde přezimovali netopýři a poté jsme se museli protáhnout úzkým otvorem do štoly. Pak jsme šli stále rovně. Zhruba po dvaceti metrech jsme opravdu našli keš. Zajásali jsme. Náš odhad byl správný!

Vrátili jsme se nahoru a slaňoval Vymítač s Večerkou. V jeskyni byli podezřele dlouho, ale více k tomu nemohu napsat, protože i za pouhou úvahu bych mohl být ukamenován. Opičák s Radarem mezitím uvařili večeři. Tentokrát už bylo dřevo pod sněhem a zmoklé, takže museli použít vařič. No, v patnácti pod nulou se tomu plynu moc nechce hořet, ale nějak to zvládli.

Zamčená železnorudá štola není problémem Ráno jsme si prohlédli zříceninu. Je to opravdu obrovský prostor. Objevili jsme zde dokonce další štolu, která je v rodině Turků známá. Existuje totiž videozáznam, kde malý Vymítač brečí před vchodem do štoly a nemůže se rozhodnout, co bude dělat. Ostatní mu zdrhli do štoly a on se za nimi bojí jít sám, ale na druhou stranu tam strašně moc chce.

Štolu jsme si prohlédli a musím konstatovat, že Vymítač se opět bál. Když jsme vycházeli ven, začalo pršet. Všechno jsme tedy naházeli do batohů a vyrazili jsme na autobus. Cestou jsme vzali ještě pár keší, které se vztahují na místní rybníky a podívali jsme se ke kapličce v Hamru na Jezeře.



Fotogalerie


««« Předchozí text: Stromolez v Chuchli Následující text: Geocaching v Českém ráji »»»




datum Neděle 6. 05. 2012, 01.22 | Akce 10-11, Kronika | Autor: Opicakuz

comments powered by Disqus