Je to jen powertrail


130 km, 177 kešek, 11 hodin

Je to jen powertrail – hotovo

„Ty jsi blázen viď“, prohlásila kamarádka Ivča. Právě sedím v nádražní čekárně vesničky Kopidlno. Pardon, je to prý město ležící třináct kilometrů od Jičína. Je půl sedmé večer a já přemýšlím, co jsem dnes všechno zažil. Krásné výhledy, spoustu kešek, douhou projížďku na kole… Ne, kecám. Jediné, na co myslím, jsou ty sušenky ležící vedle mě. S chutí se do první zakousávám a vůbec mi nevadí, že tu budu sedět ještě půl hodiny, než pojede jediný večerní motoráček.

Ten stejný den 4:45. Vstávám takhle brzy, ale pln očekávání. Včera jsem koukal do noci na Harryho Pottera, takže jsem toho moc nenaspal. Za půl hodiny se nasnídám, připravím nejnutnější věci a odcházím pro kolo. Ještě v úplné tmě dojíždím na Strašnickou, pak metrem na Můstek. Klasickou cestou na Masarykovo nádraží. V ulici Na Příkopech na mně pokřikují něco cizinci. Já ale nemám čas, musím stihnout vlak. Mám jako obvykle rezervu a již deset minut před odjezdem vlaku v něm sedím. CityElefant jede tak tiše, že v něm skoro usínám. Nakonec se mi podaří nutkání přemoct .

V Lysé nad Labem přestupuji a se mnou i jeden cyklista. Divím se, jak někdo může jezdit na kole v půl sedmé ráno. Vystupuji na konečné v Milovicích. Je sedm hodin a už je světlo. Ani nezapínám blikačku a mašíruju si to přes asfaltku, která se tváří, jakoby tam nikdy panely nebyly. Přesto to drncá jako na D1. Konečně odbočuji na lepší silnici. Ignoruji značku „vjezd povolen pouze dopravní obsluze a autobusům“. Po pravé straně vidím hangáry, které jsem včera viděl v televizních novinách. Prý je budou bourat..

Po kilometru jízdy dorážím na křižovatku, kde je stavební buňka a v ní strážce, který čučí do obrazovek. Je jasné, že nemůžu projet bez povšimnutí.

jtjpt-003-nahled

U budky zastavím a zeptám se, jestli alespoň na kole můžu projet. Dělník prohlásí: „Průjezdný to je, ale na konci občas stojej policajti. I na kole jseš účastík dopravního provozu, takže ti můžou dát pokutu.“ Poděkuji za informaci se slovy, že to risknu. Silnici lemují po obou stranách zbořeniny bývalé vojenské vesnice Boží dar. Konečně se dostávám na pěknou silnici, policajti nikde.

První zastavení mám ve vesničce Vanovice. Je krátce po sedmé a já lovím (synonymum ke slovu hledám) první kešku dne. Krabičku od filmů nacházím přilepenou suchým zipem na stromě. Přestože mám přes 3 a půl tisíce nálezů, tenhle způsob chycení jsem ještě neviděl. Maskování hnědou lepící páskou asi funguje, od roku 2010 nebyla ztracena. Posledních 4,5 kilometru a jde se na to.

jtjpt-001-nahled

Je to jen power trail je série 274 keší, které jsou umístěny podél silnice. Všechny krabičky mají podobu PET fabrikátu (plastová patnácticentimetrová tuba, která se používá k výrobě plastových lahví). Jak říkají sami majitelé kešek: „Je to série keší o ničem, na bezvýznamných místech, pravda krajinou, kterou máme rádi.“

U první kešky potkávám pána ve středním věku, opodál má zaparkované auto. Společně se zapíšeme na papír a oba pokračujeme dál. Po pár keších, na kterých se vždy setkáváme, se domluvíme, že každý bude stavět jen na každé druhé a bude zapisovat oba dva. Auto je v tuto chvíli stejně rychlé jako kolo. Pán nadává: „Já vždycky řeknu manželce stop a ona zastaví až o dvacet metrů dál.“

Po dvaceti keších konstatuje, že toto je na něj moc rychlé tempo. Každý se tedy zapisujeme sami a já jejich auto po chvíli předjíždím. U třicáté krabičky kontroluji čas. Je 8:20 a tím pádem jsem první devítinu keší stihl za jednu hodinu. „Všechny kešky bych tedy měl stihnout do půl páté“, pomyslím si.

jtjpt-009-nahled

Během brzkého dopoledne ještě potkávám ještě několik aut s kačery, kteří mě předjíždí. Jedni dokonce berou krabičky a posunují je o jednu dál. Zapisování u nich probíhá totiž za jízdy v autě, takže jejich cesta je daleko rychlejší.

Původní plán byl, že po každých padesáti keškách si dám pauzu. No, jelo se mi dobře, a proto volba padla až na krabičku číslo 100. Jablko a sušenku dávám až u sto trojky, kde je pěkné místo. Pauza je ale asi tak patnáctiminutová a opět vyrážím na cestu. U dvoustovky plánuji delší odpočinek a oběd.

Přejíždím do Královéhradeckého kraje a to je vidět na kvalitě vozovky. Začínají díry v asfaltu. Jet se ale dá v pohodě. Další kešky jsou po skupinkách a jelikož je tu víc vesnic, vyskytují se zde i dvoukilometrové úseky bez krabičky.

jtjpt-002-nahled

Na obranu tohoto kraje ale musím říct, že hlavní silnici, po které jsem jel pár kilometrů, mají pěknou novou. U stošedesáté krabičky zjišťuji, že jsem o půl hodiny pomalejší, než jsem očekával. Viním z toho moc velké mezery mezi keškami. Vítá mě opět středočeský kraj a krásná silnice. Zároveň se rozestupy zkracují, takže naháním čas.

U čísla 180 sundavám konečně čepici a bundu. Je 13:43 a slunce začíná konečně pořádně hřát. Už mám pekelný hlad, a tak dávám alespoň jednu disko sušenku na posilněnou. Na místě, kde je krabička 200 není žádné pěkné místo. Silnice a okolo zorané pole nenabízejí místo na jídlo. Proto si stanovím, že zastavím za deset kešek a nebo u lesa, který je nedaleko. Projíždím vesnicí, kde vyndavám jednu kešku nedaleko postarších vesničanů. Ti si mezi sebou říkají, že by se to mělo jezdit takhle na kole a ne v autě. Prý jich dnes už projelo několik. Nabízejí ještě pivo, které s díky odmítám – nohy by mě už vůbec neposlouchaly.

jtjpt-004-nahled

Krabička 210 je přesně na kraji lesa. Je zde pěkný výhled a kousek trávy. Ideální místo na odpočinek. Vytáhnu chleba od maminky a Disko. Asi tak patnáct minut tu ležím, kochám se krajinou a baštím jídlo. Je tu nádherně. Klidně bych tu i zůstal. Ale žene mě čas a pomyšlení, že po západu slunce bude zima. Pokud by si moc mé nohy odpočinuly, užbych je snad ani nerozhýbal. Proto pokračuji dál. Následujících 40 kešek zde dělá smyčku. Takže u 254. jsem na stejné křižovatce, kde jsem byl před hodinou a půl.

jtjpt-007-nahled

Už jen deset do cíle… Sakra, špatně jsem si to spočítal, dvacet. Dalších pět stoupám do cíle a potkávám auto s lidmi, které jsem viděn a začátku. Asi nebrali všechny kešky, určitě mě totiž nepředjížděli. Pak už to jde jen z mírného kopce či po rovině. Vím, že to budu muset opět nastoupat. A konečně, Číslo 274. Konečná. Tentokrát je to větší krabička, kde směním CWG (dřevěná kolečka, která máme např. v klubovně). Je 17:25, za hodinu a půl mi jede vlak z Kopidlna vzdáleného asi 10 km. Je to poslední vlak, tak mi nesmí ujet. Slunce už zapadá, takže beru na sebe opět bundu. Zapínám blikačku a vyrážím už jen z kopce. Je to parádní rychlá jízda. Jsem spokojen, zvládl jsem to. V městečku jsem asi za půl hodiny, takže si vezmu ještě jednu místní kešku a pak už vlezu do teplé čekárny. Zazvoním na zvoneček, koupím si jízdenku u milého nádražáka a kafe z automatu.

jtjpt-005-nahled

««« Předchozí text: Dvě ztracená razítka na předvánočním lovu Následující text: Keška na sloupu »»»




datum Neděle 2. 03. 2014, 21.47 | Akce 2014, Kronika | Autor: Vymítač

comments powered by Disqus